Práce na farmě

Po nezdaru s pekárnou jsme se vydali do menší vesničky Hinds a za ním odlehlé farmy a pár domků. Tam jsme se usídleli na měsíc na farmě jménem Eiffelton, kde nám byl poskytnut zdarma domek na samotě, celý jen pro nás a to plně vybavený včetně krbu a vozidel.

Dojení krav není asi zrovna práce, kterou by někdo nazval jako vysněnou a v Čr je spíš k smíchu. Ale já ji chtěla na Zélandu zkusit a vím, že zde to není nic za co by se člověk styděl už kvůli tomu, že ne každý na to má.

➡️Délka práce - 1 měsíc

➡️Plat- 22$ + celý dům, pracovní auto, motorku, čtyřkolku

➡️ Pracovní doba- každý den různě, mezi 8-10 hodinami

➡️bydlení-v domě kousek od farmy

➡️Něco na úvod- Na této farmě žije 1100 krav, 2 býci, asi 100 telat a včetně nás pouze 5 pracovníků. Všechny kravičky se dojí dvakrát denně v mlékárně a jsou rozdělené na dvě stáda. První stádo má 600 mladších krav a dojí se ve 3 ráno a v 1 odpoledne. Druhé stádo má 500 starších kraviček a chodí na řadu v 6 ráno a ve 3 odpoledne.

➡️Naplň práce

Po dvou týdnech plného tréningu, jsme každý dostal na starost své stádo. Také trvalo dva týdny než si na nás zvířátka dostatečně zvykla. Ivan dostal mladší stádo a končíval tedy ve 4 odpoledne a já měla to starší a končívala jsem v 5-6 odpoledne. Mezitím jsme samozřejmě měli několika hodinové přestávky, takže byl čas se dospat nebo uvařit. Než jsme dokončili tréning neuměla jsem si představit, že bych vše na co jsme byli zaučení zvládla sama, ale dalo se to.

Ráno se jede na čtyřkolce či motorce pro stádo, které se nahání až k dojírně.

Stáda jsou každý den na jiném palouku, jelikož když se pasou je to, jak když jede sekačka. Nezůstane ani trs. Palouk se odděluje provázky, které jsou pod proudem. Jeden palouk je tak rozdělen na zhruba tři části, které se před každým dojením otevírají, aby se kravičky po dojení mohli napást čerstvé travičky. Provázek, se musí odháknout z proudu a následně namotat na klubko, které si s sebou odvážíte společně s háky, které drželi provázky nahoře.

Toto je však možné udělat až budou kravky tak na půlce cesty k dojírně jinak by viděli čerstvou zeleň a hned se k ní rozběhli což už se mi jednou stalo a říkám vám, nic s něma nehne. Trvalo hodně dlouho než jsme je všechny odehnali pryč.

Takže když už máte připravený ,,čerstvý palouk“ můžete se připojit ke stádu a trochu je popohánět. Nahánění trvalo zhruba 40 minut, podle toho jak se jim zrovna chtělo. Nijak jsem na ně nespěchala, přece jen ty moje jsou starší dámy s vemenem jak dva balóny.

Holky jsou chytré a samotné už věděli, když jsem jela okolo plotu, že se mají zařadit do zástupu. Pro pár opozdilců jsem však musela jezdit až do zadní části pole,které nebylo zrovna upravované, jak fotbalové hřiště. Takže ranní východ slunce jsem si vychutnávala při hopsání na trsech.Nahánění je v podstatě vydávání zvuků tak, aby kravky šli. Jelikož si, ale rychle zvyknou na jeden zvuk a následně ho ignorují, je tedy třeba znělku denně obměňovat. Někdy jsem pískala, tleskala, volala každý den jiná slova, mlaskala nebo i houkala. Z dálky to asi vypadalo, jako by mi hráblo, ale zabíralo to. Ivan na motorce zas hrabal zadním kolem. Mezi hlavním opozdilcem byla moje oblíbenkyně, kterou jsem si pojmenovala Soplík, protože jí pořád u nosu vysel dlouhý kus hlenu. Byla moc hodná a jako jediná se nechala pohladit bez nějakého strachu. Akorát byla opravdu pomalá a tak jsem musela veškerou pozornost dávat jí a jet vedle ní, jinak by ji všichni utekli.

Když se stádo dostalo do ohrady u dojírny, musela sem zavřít bránu. Náš šéf měl dobré přirovnání. Krávy jsou jako voda: rozlijí se tam, kde mají volný průchod. A takto to člověk musel brát. Musela jsem se tedy vždy ujistit, že je zavřený vstup na pastvu, na niž nesměli a otevřený tam, kam naopak museli. Když vše bylo jak má, přešla jsem k místu, kde se dojilo. Tam většinou Ivan končil s dojením svého stáda. Když přišlo na řadu mé stádo vzala sem si na sebe gumový plášť a kravky jedna po druhé jdou do kruhovky. Nejlépe se to dá asi přirovnat ke kolotoči, do kterého holky jednou branou vstupují a na druhý straně vystupují.

Na začátku kolečka dáváte 4 přísavky na vemena a než se dostanou na konec kolečka jsou podojené a samy si uvolněné přísavky odkopnou. Vejde se jich tam 50. Kravičky jsou celé dojení celkem v klidu, protože dostávají směs zrní s pšenicí. Některé ani nechtějí kvůli té dobrotě odcházet a tak jedou kolečko několikrát. To však lze poznat-vemínko se změní na vyfouknuty balónek. Některé dojnice měli třeba vemínko, které nefungovalo a ty pak byli označené barevným náramkem na noze, aby se na ně nedávala přísavka.

Občas, když se leknou, kopnou. Naštěstí tam je ohradník a nás tedy kopnout nemohou. Alespoň ne do hlavy. Ale občas jsme dostali pěkně do prstu. Jednou dokonce tak, že jsem měla ten prst celkem modrý.

Po každém dojení přichází velký úklid. Kravičky totiž dost nadělají. Bohužel stylem, že to cáká všude. Nejvíc pokud mají strach, třeba z deště. Ivan asi nezapomene na den, kdy dojil když byly kroupy. Kravky byly opravdu šílené.

Vysokotlakovou hadicí se musí spláchnout celá dojírna včetně výběhu, zábradlí i ohrada. Zábradlí se umývalo drátěnkou a nahozené zdi mokrým koštětem.

Nezapomenu, když se mi dostala hadice prvně do ruky, jak mě ten tlak odpálil několik metrů dál. Kromě toho, že hadice má tlak jako nějaká hasičská, je taky těžká a nastavování tlaku v mém případě šlo pouze, když jsem si hadici dala mezi stehna a oběma rukama tlak nastavila. Nejhorší bylo, když bylo teplo a bobky byli suché- to se umývalo opravdu špatně. Bylo to, jako hra ,, Kdo odkoulí vodou hovínko dál."

Celkem špinavá práce. Naštěstí jsme měli takové gumové pláště, které nás ochránili. Sprchujete se třikrát denně , jelikož máte jejich trus na rukách a tomu opravdu nezabráníte, protože se zašpiníte minimálně o jejich nohy. V takovém případě jsme měli u sebe kýbl s horkou vodou a dezinfekcí na umytí, což vás ale po čase omrzí se každých pět vteřin otáčet a omývat ruce. Mít rukavice nemělo význam, protože přísavka je občas natáhla do sebe.

V této práci jsem sama a dobrovolně nosila pod čepicí síťku, veškerý pach se totiž nejvíc drží ve vlasech. A vy víte jak moc síťky nesnáším. Musím říct, že jsem zde měla opravdu klučičí vzhled. To můžete vidět i na spodní fotce, mimochodem to pod nohama není bahno.

Ale ani hovna nepřijdou na zmar. Hadicí se splachují do odpadních kanálů, které končí v nádrži z nichž se voda spojena s trusem využívá na hnojení pole. Mohla bych vám tu psát nespočet srandovních historek o tom, jak jsem málem měla hovna na hlavě nebo jak je Ivan smetával holou rukou, jako drobky ze stolu. Ale na co tu špinit ještě víc? Ono vám to pak už ani nepřijde, že by se někomu z toho mohl zvedat kufr.

Určitě stojí za zmínku systém, který musíte ovládat během dojení. Je to skříňka plná čudliků na rychlost či zastavení kolotoče, ale hlavně na posouvání brány v ohradě. Ne každá kráva poslušně dojde, je třeba jim tedy zmenšovat prostor a to posouváním té brány nebo v horším případě řetězy pod menším proudem. Taky se tím zapíná dávkování zrní a nebo trysky na umývání kolotoče. To byl asi ze začátku největší problém, spojit dojení a ovládání tohoto systému. Pokud totiž zapomenete vypnout některý čudlík, může se stát kravičkám opravdu škaredá nehoda, kterou nechcete způsobit. Naštěstí se nám nic takového nestalo a všechny přežili zdravé a námi nezraněné.

Po úklidu nastala moje oblíbená část dne- krmení telátek. Je smutné, že maličké nemohou být u svých maminek, ale bohužel to tak je. Mlíko se jim přiváží v menší nádržce, která má kolem dokola simulaci cecíků, z kterých telátka pijí. Vždycky když jsem s tím přívěsem jela, už z dálky běželi k bráně a mrskali ocáskama.

Nejdřív jsem je musela zahnat do bezpečné vzdálenosti, abych mohla projet a dát jim tak prostor si najít svoje sosátko. Pak už jsem jen povolila páčku, aby mléko mohlo začít proudit. Dokud měli přísun mlíčka, nebylo nic co by je odtrhlo. Pro ty trochu starší Ivan vozil seno, ale když viděli, že menší mají mléko bučeli závistí.

Po několika hodinové přestávce bylo druhé dojení, které probíhalo stejně.

Některé dny jsme dělali i práce na víc, jako třeba odčervování a vážení telat nebo umývání nádob na mléko. Občas jsme vezli jídlo malým černým prasátkům.

Je strašně moc věci co se dají o této práci napsat. Třeba i ošetřování nemocných krav a co se dělá s jejich mlékem, v kterém je i krev. Nebo i hrozná inseminace, kterou jsme naštěstí viděli jen z dálky při úklidu. No být tím chlapem tak svou práci fakt nesnáším. Ne že by uklízení hoven bylo něco vznešenějšího.

Ale abych to zkrátila tak závěrem chci dodat, že tuto práci beru asi jako nejzajímavější zkušenost na Zélandu (ne nejlepší, aby jste si nepletli pojem.) Je to velice fyzicky i psychicky náročná dřina, která není pro všechny. Některé dny byly opravdu frustrující, třeba když si kravičky řekli, že prostě nepůjdou nebo telátka když se rozeběhla po otevření brány.

Ale rozhodně teď už vím, že není hanba dělat takovou práci, protože to opravdu vyžaduje hodně úsilí a přece jen mléčný průmysl je vysoko na žebříčku ekonomických příjmů. Taky mi to dalo nový pohled na tyto stvoření. Jsou velice chytré a citlivé, takže od té doby když vidím na pastvě kravičky, pousměji se. Jsou to hrozně nepochopená zvířata, a i když nemají život co si zaslouží, pořád zde na Zélandu mají větší prostory a jsou venku. Jen tak pro zajímavost přikládám mapku této farmy, kolik různých plání kravičky mají a to si představte, že každá ta pláň je rozdělena na tři části. I to má, ale nevýhodu, že o to delší cestu k dojení musí chodit.

Každopádně po téhle práci už mi nikdo nemůže říct, že jsem pipinka nebo podobný přirovnání co lidi rádi mají k blondýnám. Byla jsem tam jediná holka a původně ani nechtěli dívky, protože si mysleli, že je to moc těžké- neříkám, že nebylo. Ale zvládla jsem to ačkoliv jsem podceňovala i já sama sebe, ze začátku. Počasí bylo celkem dobré takže když opominu tu špínu a fyzickou náročnost, užila jsem si to jezdění na čtyřkolce na čerstvém vzduchu a se zvířátky. Nemluvě o tom, že bylo opravdu úžasné mít celý dům jen pro sebe a po večerech mít romantiku u krbu nebo opékat na zahradě. Celý měsíc jsme ani nikam nejezdili,stačilo nám co nabízel dům a okolí.

Mimochodem,kdyby tu opět zazněl dotaz jestli jsme po této zkušenosti přestali pít mléko, odpověď je jednoduchá. Kravské mléko jsme nepili ani předtím.